====== AP5, IN5 Operační systémy ======
 
Architektury operačních systémů, rozhraní operačních systémů. Procesy, synchronizace procesů, uváznutí a metody ochrany proti uváznutí. Práce s pamětí, logický a fyzický adresový prostor, správa paměti a způsoby jejího provádění.

===== Architektury operačních systémů, rozhraní operačních systémů =====
=== Generické komponenty OS  ===
  * Správa procesorů
  * Správa procesů (proces – činnost řízená programem)
  * Správa (hlavní, vnitřní) paměti
  * Správa souborů
  * Správa I/O systémů
  * Správa vnější (sekundární) paměti
  * Networking, distribuované systémy
  * Systém ochran
  * Interpret příkazů (mnohdy nadstavba OS – kategorie systémové programy)


== Architektury ==
Podle architektury operačního systému se typicky rozlišuje: 
  * //**mikrokernel**// (mikrojádro, jádro je velice jednoduché a obsahuje pouze zcela základní funkce, zbytek operačního systému je mimo toto jádro v aplikacích) 
  
  * //**makrokernel**// (monolitické jádro, jádro je rozsáhlé, obsahuje velké množství funkcí pro všechny aspekty činnosti operačního systému včetně například souborového systému). 

  *Jakýmsi kompromisem je //**modulární jádro**//, které je fakticky makrojádrem (celé běží v privilegovaném režimu) ovšem jeho značná část je tvořena takzvanými moduly, které je možné přidávat a odebírat za běhu systému.


== Rozhraní ==

  * **uživatelské rozhraní** -- interpret příkazů (command.com, shell, …), 
  * **rozhraní služeb OS** -- zpřístupnění služeb OS procesům (má každý OS) 

===== Procesy =====
===Proces====
  * je program zavedený do operační paměti, který je prováděn procesorem. Proces obsahuje nejen kód programu, ale i dynamicky se měnící data, která proces zpracovává. 
  *používá systémové prostředky počítače, které mu přidělil operační systém ("vlastní" tyto prostředky)
  * je jednoznačně rozpoznatelný (unikátní PID - Process ID)

===Význam procesu v OS===
  * OS maximalizuje využití procesoru prokládáním běhu procesů (minimalizuje tak dobu odpovědi)
  * OS spravuje zdroje přidělováním procesům podle zvolené politiky (priorita, vzájemná výlučnost, zabraňuje uváznutí)
  * OS podporuje tvorbu procesu a jejich komunikaci 
  * OS s multiprogramováním <color red> multiprogramování = multitasking</color> 

===Data nutná pro spravování procesu=== 
  * Stavové informace (registry procesoru, čítač instrukcí)
  * Informace nutné pro správu a řízení procesu (priorita procesu, stav procesu, inf. o používání zdroj, PID - proces identifier, inf. o používání paměti )

===Stavy procesu===
    * Nový - proces je právě vytvářen
    * Běžící - proces je právě vykonáván nějakým CPU v systému
    * Čekající - proces čeká na nějakou událost/události (například dokončení výpočtu jiného procesu)
    * Připravený - proces čeká na přidělení procesoru, je připraven vykonávat svou úlohu
    * Ukončený - proces ukončil svou činnost, ale ještě stále existuje
{{:home:prog:procesy.jpg|}}

=====Synchronizace procesů=====
Se souběžně běžícími procesy se můžeme setkat buď v přímo paralelním prostředí, kde je jedna paměť sdílena více procesy, nebo v prostředí distribuovaném, kde má každý proces vlastní lokální paměť. Hlavním problémem výskytu souběžných procesů je sdílení prostředků (paměť, zařízení, soubory, atd.) Tento problém se vyskytuje dokonce i v mnohouživatelských OS, kdy se např. řeší sdílení paměti mezi hlavní linií výpočtu v jádře a obslužnou rutinou přerušení při I/O operaci. Především při sdíleném přístupu do paměti nebo do souboru mohou vznikat neočekávané problémy – časové závislé chyby.

==== Vzájemné vyloučení ====
Vzájemné vyloučení je prostředek, jak zamezit dvěma procesům, aby zároveň přistupovaly k určitým datům nebo prováděly současně určité operace. Jedná se obvykle o funkce, po nichž požadujeme, aby je jeden proces provedl celé sám bez přerušování jinými procesy. Obecně se těmto funkcím říká **kritické sekce**. Kritické sekci obvykle předchází tzv. preludium (vstup do KS) – místo soupeření procesů o vstup – a je ukončena tzv. postludiem (výstup z KS) – kritická sekce je opět uvolněna pro jiný proces.

=== Kritická sekce ===
Problémem kritické sekce je umožnit přístup ke kritické oblasti procesům, které o to usilují, při dodržení následujících podmínek: 
  *výhradní přístup - v každém okamžiku smí být v kritické sekci nejvýše jeden proces 
  *vývoj - rozhodování o tom, který proces vstoupí do kritické sekce, ovlivňují pouze procesy, které o vstup do kritické sekce usilují; toto rozhodnutí pro žádný proces nemůže být odkládáno do nekonečna; nedodržení této podmínky může vést například k tomu, že je umožněna pouze striktní alternace (dva procesy se při průchodu kritickou sekcí musí pravidelně střídat) 
  *omezené čekání; pokud jeden proces usiluje o vstup do kritické sekce, nemohou ostatní procesy tomuto vstupu zabránit tím, že se v kritické sekci neustále střídají - mohou do této kritické sekce vstoupit pouze omezený počet krát (zpravidla pouze jednou) 
Pokud o přístup do kritické sekce usiluje některý proces v době, kdy je v ní jiný proces, případně o přístup usiluje v jednom okamžiku více procesů, je nutné některé z nich pozdržet. Toto pozdržení je možné realizovat smyčkou. Toto tzv. aktivní čekání (busy waiting) však zbytečně spotřebovává čas CPU - je možné čekající proces zablokovat a obnovit jeho běh až v okamžiku, kdy proces, který je v kritické sekci, tuto sekci opustí. 

=== Nástroje a algoritmy pro vzájemné vyloučení ===
  *aktivní čekání – softwarově – pouze vzájemná výlučnost R/W s pamětí, bez podpory programovacího jazyka / OS
  *aktivní čekání – speciální instrukce TST, EXCHANGE – bez podpory programovacího jazyka / OS
  *pasivní čekání – podpora v programovacím jazyku / OS: semafory, monitory, zasílání zpráv

=== Sdílené vzájemné vyloučení === 
Jedná se o exkluzivní vzájemné vyloučení operací zápisu s jakoukoli jinou operací a sdílené čtení. U tohoto typu vzájemného vyloučení se objevuje také další typ úloh – tzv. úloha o čtenářích a písařích.

== Úloha o čtenářích a písařích ==
  *libovolný počet čtenářů může číst ze sdílené oblasti, v jednom okamžiku smí do sdílené oblasti zapisovat pouze jeden písař, jestliže písař píše do sdílené oblasti, nesmí současně z ní číst žádný čtenář. 
  *Příklad výskytu této úlohy v praxi může vypadat takto: sdílenou oblast reprezentuje knihovna programů, čtenáři nazveme sestavující programy a písařem může být knihovník.
  *Řešení úlohy o čtenářích a písařích:
    *priorita čtenářů (pomocí semaforů) -- první čtenář zablokuje všechny písaře, poslední čtenář je uvolní, písaři mohou stárnout
    *priorita písařů (pomocí semaforů) -- první čtenář zablokuje všechny písaře, poslední čtenář je uvolní, první písař zakáže přístup novým čtenářům
    *priorita písařů (zasíláním zpráv) -- první čtenář zablokuje všechny písaře, poslední čtenář je uvolní, první písař zakáže přístup novým čtenářům, ke sdílené oblasti řídí přístup referenční monitor se třemi mailboxy, každý čtenář / písař má svůj mailbox


===== Uváznutí =====
Množina procesů P uvázla, jestliže každý proces Pi z P čeká na událost (uvolnění prostředků, zaslání zprávy), kterou vyvolá pouze některý z procesů P.

=== Nutná a postačující podmínka uváznutí ===
  * Nutné podmínky uváznutí: 
    - **vzájemné vyloučení** (//Mutual exclusion//)
      * se sdíleným zdrojem může v jednom okamžiku pracovat právě jeden proces 
    - **inkrementálnost požadavků** (též postupné uplatňování požadavků, //Hold-and-Wait//)
      * proces vlastnící nějaký zdroj potřebuje ke své činnosti zdroj další, který je však držen jiným procesem 
    - **nepředbíhatelnost** (//No preemption//)
      * zdroje lze uvolnit pouze procesem, který tyto vlastní a to pouze dobrovolně, až je nebude potřebovat 
  * Postačující podmínka:
    * **cyklické čekání** (též zacyklení pořadí, //Circular Wait//)
      * důsledek prvních tří nutných podmínek
      * existuje množina //n// procesů (//P<sub>0</sub>...P<sub>n</sub>//), kde proces //P<sub>0</sub>// čeká na uvolnění zdroje drženého procesem //P<sub>1</sub>//, //P<sub>1</sub>// čeká na uvolnění zdroje drženého //P<sub>2</sub>// atd. až //P<sub>n</sub>// čeká na uvolnění zdroje drženého //P<sub>0</sub>// 

=== Bezpečný stav ===

Stav je bezpečný, jestliže **systém může alokovat zdroje každému procesu** (v mezích maximálního počtu) v nějakém pořadí a zároveň nenastane deadlock (uváznutí). Formálně, systém je v bezpečném stavu, jestliže existuje bezpečná sekvence. Sekvence procesů <P1, P2, ..., Pn> je bezpečná pro aktuální stav alokace, jestliže každému procesu Pi mohou být přiděleny požadované zdroje ze zdrojů volných + zdrojů držených procesy Pj, kde j < i. Za této situace, pokud zdroje požadované procesem Pi nejsou momentálně volné, potom Pi čeká, dokud nejsou ukončeny všechny procesy Pj. V momentě, kdy dokončeny jsou, Pi může dostat všechny požadované zdroje, splnit svou úlohu, zdroje uvolnit a skončit. Je-li proces Pi ukončen, může dostat všechny požadované zdroje proces Pi+1 atd. Pokud v systému neexistuje bezpečná sekvence, říkáme o něm, že není bezpečný.

===Metody ochrany proti uváznutí===
  *ignorovat je - přestože tato strategie vypadá nepřijatelně, používá ji například OS Unix; v případě uváznutí musí zasáhnout některý z uživatelů a jeden nebo více procesů násilím ukončit; v krajním případě může být nutné znovu nastartovat celý systém 
  *prevence uváznutí – ruší se platnost některé nutné podmínky
  *detekce uváznutí – detekuje se existence uváznutí a řeší se následky
  *vyhýbání se uváznutí – zamezuje se současné platnosti nutných podmínek
  *nepřímé metody (zneplatnění nutné podmínky)
    *virtualizace prostředků – rušení vzájemné výlučnosti (mimo spooling nepoužitelné)
    *požadování všech prostředků najednou – ruší se požadavek inkrementálnosti požadavků
      *klady: nemusí se nic odebírat, vhodné pro procesy s jednou nárazovou činností
      *zápory: neefektivní, možná prodleva při zahájení procesu
    *odebírání prostředků – ruší se vlastnost nepředbíhatelnosti procesů z hlediska používání prostředků
      *1. možnost: proces, jemuž byl odmítnut požadavek, uvolní vše co vlastní a o vše požádá znovu
      *2. možnost: jestliže proces požaduje prostředek držený jiným procesem, držitel je požádán, aby uvolnil vše co vlastní a o vše požádal znovu (procesy nesmí být stejné priority)
      *klady: vhodné pro prostředky s uchovatelným a obnovitelným stavem (FAP, procesor)
      *zápory: režijní ztráty, možnost cyklického restartu
  *přímé metody (nepřipuštění planosti postačující podmínky)
    *uspořádání prostředků – ruší se možnost vzniku zacyklení při čekání: procesy smí požadovat prostředky pouze ve stanoveném pořadí
      *klady: lze kontrolovat při kompilaci, nic se neřeší za běhu
      *zápory: neefektivní

===Detekce uváznutí===
„každý dostává co chce kdy chce“, OS periodicky testuje existenci uváznutí (detekce cyklu v grafu), klady: žádný prostoj při zahájení, zápory: nutnost řešit uváznutí a posteriori

===Způsoby řešení uváznutí===
  *zrušit všechny uváznuté procesy (nejčastěji používaná metoda)
  *návrat uváznutých procesů k poslednímu kontrolnímu bodu (možnost opakování situace)
  *postupně rušit uváznuté procesy (podle spotřebovaného času procesoru, počtu tiskových řádků, času do dokončení procesu, priority, množství vlastněných prostředků)
  *postupně předbíhat uváznuté procesy
  *zamezit současné platnosti nutných podmínek
  *bankéřův algoritmus

===Algoritmus prevence uváznutí===
Základní myšlenkou je zajistit, aby systém byl neustale v **bezpečném stavu**. Na počátku systém v bezpečném stavu pochopitelně je. V okamžiku, kdy proces žádá zdroj, který je aktuálně volný, musí systém rozhodnout, zda procesu zdroj přidělí, nebo ho nechá čekat. **Zdroj může byt procesu přidělen pouze v případě, ze systém i po přiděleni zůstane v bezpečném stavu**. 

== Bankéřův algoritmus ==
  *Algoritmus grafu alokace zdrojů je použitelný pouze v systému, kde každá třída zdroje obsahuje max. 1 instanci. Algoritmus, který si popíšeme nyní, tento problém eliminuje. Není ovšem tak efektivní jako algoritmus grafu alokace zdrojů. 
  *Když vstoupí novy proces do systému, musí deklarovat maximální počet instanci všech tříd, které bude pro svůj běh potřebovat. Tato maxima nesmi přesahovat celkový počet zdrojů v systému. Když uživatel požaduje množinu zdrojů, musí systém zjistit nepřevede-li alokace těchto zdrojů systém do nebezpečného stavu. Pokud by tomu tak bylo, musí proces čekat než jiný proces neuvolní dostatek zdrojů. V případe opačném jsou zdroje procesu alokovány. 
  *Pro zajištěni chodu bankéřova algoritmu je třeba udržovat množství datových struktur. Tyto struktury kódují stav systému alokace zdrojů. Nechť n je celkový počet procesu v systému a m je počet typu zdrojů. Potřebujeme následující datové struktury: 
    *Volny: vektor delky m indikujici pocet volnych instanci kazdeho typu zdroje. Jestlize Volny(j) = k, potom je v systemu k volnych instanci zdroje Rj. 
    *Max: matice typu (n,m) definujici maximalni pozadavek kazdeho procesu na kazdou tridu zdroju. Jestlize Max(i,j) = k, potom proces Pi muze pozadat maximalne o k instanci zdroje Rj. 
    *Alokace: matice typu (n,m) definujici pocet zdroju kazde tridy aktualne alokovany kazdemu procesu. Jestlize Alokace(i,j) = k, potom proces Pi ma momentalne alokovano k instanci zdroje tridy Rj. 
    *Potreba: matice typu (n,m) definujici zbyly pocet instanci zdroje kazde tridy nutny k dokonceni ulohy. Jestlize Potreba(i,j) = k, potom proces Pi potrebuje k dokonceni sve ulohy dalsich k instanci tridy Rj. 
  *Uvedene datove struktury se v case meni jak co do velikosti, tak co do hodnoty. Pro zjednoduseni prezentace Bankerova algoritmu definujme nasledujici vztah: Necht X a Y jsou vektory delky n. Potom X < = Y tehdy a jen tehdy, jestlize X(i) < = Y(i) pro vsechna i = 1, .. ,n. Napriklad jestlize X = (1, 7, 3, 2) a Y = (0, 3, 2, 1), potom Y < = X. Dale X < Y tehdy, jestlize X < = Y a zaroven X < > Y. 
  *Kazdou radku matic Alokace a Potreba muzeme zpracovavat jako vektor a oznacovat jako Alokacei a Potrebai. Vektor Alokacei specifikuje zdroje, ktere jsou aktualne alokovany procesu Pi a vektor Potrebai specifikuje dalsi zdroje, ktere proces Pi potrebuje pro sve dokonceni. 

<box 95% round blue|Příklad >
Uvazujme system s peti procesy P0 az P4 a tri zdroje typu A, B, C. 
  *Zdroj typu A ma 10 instanci
  *zdroj typu B ma 5 instanci
  *zdroj typu C 7 instanci
Necht v case t0 je system v nasledujicim stavu: 
|     ^ Alokace ^^^   Max   ^^^ Volny   ^^^
|     ^ A ^ B ^ C ^ A ^ B ^ C ^ A ^ B ^ C ^
^ P0  | 0 | 1 | 0 | 7 | 5 | 3 | 3 | 3 | 2 |
^ P1  | 2 | 0 | 0 | 3 | 2 | 2 |
^ P2  | 3 | 0 | 2 | 9 | 0 | 2 |
^ P3  | 2 | 1 | 1 | 2 | 2 | 2 |
^ P4  | 0 | 0 | 2 | 4 | 3 | 3 |

  *Obsah matice **Potreba** je definovan rozdilem **Max - Alokace** a je tedy: 

|    ^ Potreba^^^
|    ^ A ^ B ^ C ^
| P0 | 7 | 4 | 3 |
| P1 | 1 | 2 | 2 |
| P2 | 6 | 0 | 0 |
| P3 | 0 | 1 | 1 |
| P4 | 4 | 3 | 1 |

  *V teto situaci je system v bezpecnem stavu. Sekvence < P1, P3, P4, P2, P0,> je bezpecna sekvence. 



</box>

===== Práce s pamětí, logický a fyzický adresový prostor, správa paměti a způsoby jejího provádění =====

===Obecné poznatky správy paměti===
  *
 Pro běh procesu je nutné, aby program, který ho řídí, byl umístěn v operační paměti.
  * Program se převádí do formy schopné interpretace procesorem ve více krocích, jednou musí někdo rozhodnout kde bude v operační paměti (FAP) umístěn.
  * Roli dlouhodobé paměti programu plní vnější paměť.
  * Vnitřní operační paměť uschovává data a programy právě běžících, resp. plánovatelných procesů.
  * Správa paměti je předmětem činnosti OS, nelze ji nechat na aplikačním programování. Výkon jejich funkcí by byl neefektivní až škodlivý.
  * Správa paměti musí zajistit, aby sdílení FAP mezi procesory bylo transparentní a efektivní a přitom bezpečné.   

===Požadavky na správu paměti===
==Možnost relokace programů==
  * programátor nemůže vědět, ze které části paměti bude jeho program interpretován
  * při výměnách mezi FAP a vnější paměti (odebírání a vracení paměťového prostředku procesu) může být procesu dynamicky přidělena jiná (souvislá) oblast paměti než kterou opustil - swapping 
  * swapping umožňuje OS udržovat velký bank připravených procesů.
  * odkazy na paměť v programu (LAP) se musí dynamicky překládat na skutečné adresy ve FAP
==Nutnost ochrany==
  * procesy nesmí být schopné se bez povolení odkazovat na paměťová místa přidělená jiným procesům nebo OS
  * relokace neumožňuje, aby se adresy kontrolovaly během kompilace
  * odkazy na paměť se musí kontrolovat při běhu procesu hardwarem
==Logická organizace==
  * Uživatelé tvoří programy jako moduly se vzájemně odlišnými vlastnostmi
    * //execute-only// -- moduly s instrukcemi
    * //read-only// nebo //read-write// -- datové moduly
    * //private// nebo //public// -- moduly s omezením přístupu
== Možnost sdílení ==
  * více procesů může sdílet společnou část paměti aniž by došlo k porušení její ochrany
  * sdílený přístup je lepší než udržování konzistence kopií, které vlastní jednotlivé procesy

=== LAP a FAP ===
<box 95% round blue|Správa paměti, základní pojmy>
**Vstupní fronta (input queue)**: Fronta procesů čekajících na zavedení do paměti.

**Logický adresový prostor (LAP)**: virtuální adresový prostor, se kterým pracuje procesor při provádění kódu (každý proces i jádro mají svůj). Dán šířkou a formou adresy. Kapacita je dána šířkou adresy v instrukci.

**Fyzický adresový prostor (FAP)**: adresový prostor fyzických adres paměti (společný pro všechny procesy i jádro). Adresa akceptovaná operační pamětí. Kapacita je dána šířkou adresové sběrnice operační paměti
</box>

==Vázání adres LAP na adresy FAP==
  * **při kompilaci**
    * Je-li umístění ve FAP známé před překladem, kompilátor generuje //absolutní program// (obraz programu ve FAP)
    * při změně umístění ve FAP se musí překlad opakovat
  * **při zavádění**
    * umístění ve FAP je známé při sestavování nebo při zavádění programu
    * překladač generuje //object module//, jehož cílovým adresovým prostorem je LAP
    * vazby na adresy FAP provádí zavaděč
  * **při běhu**
    * cílovým prostorem sestavení je LAP
    * program se zavede do FAP ve tvaru pro LAP
    * vázání se odkládá na dobu běhu -- při interpretaci instrukce
    * nutná HW podpora
    * proces může měnit svoji polohu ve FAP během provádění

===Přidělování souvislých oblastí===
Operační paměť (FAP) je typicky rozdělena na dvě části:
  * sekce pro rezidentní část OS, obvykle bývá umístěna od počátku
  * sekce pro uživatelské procesy

Pro ochranu procesů uživatelů mezi sebou a OS při přidělování sekce procesům lze použít schéma s relokačním a mezním registrem:
  * //relokační// -- hodnota nejmenší adresy sekce ve FAP
  * //mezní// -- rozpětí logických adres 0..*, přičemž logická adresa použitá v procesu musí být menší než mezní registr

Problém při přidělování více souvislých sekcí. Dynamicky vznikají a zanikají úseky dostupné paměti, které jsou roztroušené po FAP. Procesu se přiděluje takový úsek ve FAP, který uspokojí jeho požadavky. Evidenci úseků (volných i obsazených) udržuje právě OS.

Způsoby rozhodování přidělování:
  * //First-fit// -- první dostatečně velký úsek paměti
  * //Best-fit// -- nejmenší dostatečně dlouhý úsek paměti
  * //Worst-fit// -- největší volný úsek paměti
Rychlostně i kvalitativně jsou //First-fit// a //Best-fit// lepší, než //Worst-fit//. Nejčastěji používaný je //First-fit//.


==Fragmentace==
  * **Vnější** -- souhrn volné paměti je dostatečný, nikoliv však v dostatečně velkém souvislém bloku
  * **Vnitřní** -- přidělená oblast paměti je větší, než požadovaná velikost, přebytek je nevyužitelná část paměti

Fragmentace je snižována setřásáním -- přesun sekcí s cílem vytvořit velký úsek paměti. Použitelné jen pokud je možná dynamická relokace (řeší MMU -- Memory Management Unit). Provádí se v době běhu.

==Výměny (Swapping)==
Sekce FAP přidělená procesu je vyměňována mezi vnitřní a vnější pamětí oběma směry (//roll out, roll in//). Velmi časově náročné (srovnej přístupové doby do RAM a na HDD). Princip používaný mnoha OS ve verzích nepodporujících virtualizaci paměti -- UNIX, Linux, Windows

==Překryvy (Overlays)==
Historická, klasická technika. V operační paměti se uchovávají pouze ty instrukce a data, která je potřeba zde uchovat "v nejbližší budoucnosti". Vyvolávání překryvů je implementované uživatelem, není potřeba speciální podpory ze strany OS.

==Stránkování==
  * LAP procesu není zobrazován do jediné souvislé sekce FAP, zobrazuje se po částech do volných sekcí FAP
  * FAP se dělí na //rámce// -- pevná délka (např. 512 B)
  * LAP se dělí na //stránky// -- pevná délka shodná s délkou rámců
  * OS si udržuje seznam volných rámců
  * Pořadí přidělených rámců ve FAP nesouvisí s pořadím stránek v LAP
  * Překlad LAP -> FAP je realizován //tabulkou stránek// (Page Table), jejíž obsah nastavuje OS
  * PT je uložena v operační paměti. 
  * Zpřístupnění údaje v vyžaduje dva přístupy do paměti (do PT a pro operand)
  *Problém snížení efektivnosti dvojím přístupem lze řešit speciální rychlou HW cache (asociativní paměť, TLB -- Translation Look-aside Buffer)

===== Co ještě byste měli znát? =====

  * Tato otázka souvisí s otázkou [[home:prog:ap6|Plánování v operačních systémech]], proto by vás nemělo překvapit, že se otázky od komise mohou lehce stočit i k této otázce.
 
 * Měli byste chápat rozdíly mezi způsoby rozhodování přidělování souvislých oblastí (Best-fit, First-fit a Worst-fit) a především jejich výhody a nevýhody.

===== Předměty =====
  * [[http://www.fi.muni.cz/usr/staudek/vyuka/opsys/PB152.xhtml|FI:PB152]] Operační systémy (Jaro 2008), doc. Ing. Jan Staudek, CSc.

===== Použitá literatura =====
  * FIT VUTBR, [[http://www.fit.vutbr.cz/study/courses/IOS/public/prednasky/ios-prednaska-06.pdf|slidy přednášek]]
* [[http://www.fi.muni.cz/usr/staudek/vyuka/opsys/PB152.xhtml|FI:PB152]] Slidy k přednáškám (Verze Jaro 2007 od Marečka), na webu je aktuální verze (nevím, nakolik se shoduje)

~~DISCUSSION~~